Sýkorka

I když je léto a potravy kolem mají dostatek, létají nám na krmítko mlsat slunečnici. A když dojde, hlasitě si o ni říkají. 

Koukám přes parapet a ona tam uvelebená uprostřed krmítka na mě povykuje sýkorka.

Tím švitořením se hlásila o dobrotu, kterou jim tam s dětmi sem tam nasypeme. Její zpěvavé láteření vykouzlilo na mé tváři úsměv.

Vím, že hlady nezajdou. Přesto jim s potěšením dopřáváme nějaká ta semínka jako lahůdku navíc a přitom moc rádi s dětmi za záclonou sledujeme jejich apetit a leteckou akrobacii.

Jsou pro nás potěšením a radostí. A nikdy by nás nenapadlo, že jsou svým dožadováním se naší pozornosti otravné. Jednoduše si umí říct, co by rády.

Ani náš Nebeský Otec nám nikdy neřekne Co zas otravuješ, když za Ním přicházíme s našimi prosbami.

Naopak, stará se o nás víc než o nebeské ptactvo a přenádherné lilie, žádné dobro neodepře těm, kdo žijí bezúhonně. Chce, abychom k Němu volali
a svěřovali Mu i svoje touhy a přání.

A když to děláme, věřím, že na Jeho nebeské tváři září radostný úsměv.

*

Myslím, že se od těch našich sýkorek mám co učit.