S medvědy v kleci
Nikdy mě adrenalinové záležitosti nijak nepřitahovaly
a tak dodnes nechápu, jak jsem se s dětmi mohla dobrovolně octnout v medvědí kleci a ještě za to zaplatit nemalé vstupné.
Bylo to v létě pár let zpátky. Jeli jsme na dovolenou na Slovensko, já a kamarádka, obě s dětmi. Užívali jsme si společné chvíle oddechu, výhled na poutavé panoráma velehor, parádní projížďku po přehradě na lodi, termální bazény s horkými bublinkami, výlety po atrakcích. A tak, když jsme jednoho krásného výletního dne uviděli ceduli se šipkou KONTAKTNÍ MINIZOO, bylo jasné, že musíme i tam.
Zmoženi parným horkem jsme si netrpělivě odstáli řadu u pokladny a celí natěšení se konečně vydali za zvířátky. Prosluněnou pláň před námi křižovaly přírodní cestičky, kolem nichž se rozkládaly dřevěné ohrady s výběhy. Děti se nenechaly dvakrát pobízet a už hladily prvního chlupatce, který se neodbytným čumákem snažil vetřít do jejich přízně.
Všudypřítomné kozy, jež se volně potulovaly areálem, nás provázely od koní přes ovce, lamy a pštrosy až k dravým ptákům, lvíčatům a medvíďatům. Poslední dvě zmíněná zvířata už samozřejmě nebyla volně k pohlazení ve výběhu, ale v oplocených klecích, u kterých jsme si opět odstáli nevyhnutelné fronty.
Když jsme po krátké bezpečnostní instruktáži personálu - který byl v počtu dvou ošetřovatelů po celou dobu se skupinou uvnitř - konečně stanuli v kleci s medvědy, měli jsme jedinečnou příležitost být téměř na dosah asi metr vysokým šelmám.
Zpočátku se medvíďata jen líně válela po dřevěných stupních, když konečně jedno napadlo dát si pořádnou koupel v sudu. Žuchnutím do vody, následovaným vydatným cákancem, se zbylá dvě také probrala k aktivitě a k úžasu všech návštěvníků se začala honit po kleci a dovádivě na sebe útočit.
Část lidské posádky ztuhla a druhá se urychleně přemístila na bezpečnější stranu klece. Spolu se vzrůstající aktivitou medvědů všem prudce stoupala hladina adrenalinu v krvi. Děti se krčily za mými zády a já přemýšlela, jak bych asi zareagovala, kdyby se na nás vrhli. Chvílemi to vypadalo jako hra ve stylu "škatule, škatule hejbejte se", protože dvounohé osazenstvo neustále přebíhalo po okrajích klece tam, kde zrovna okusující se méďové neřádili.
Časový limit naštěstí brzy vypršel a zpocený dav se horentně dral úzkými dvířky ven do bezpečí. "Tyjo, já byla posr*** strachy," vypadlo rázem z kamarádky, která se styděla, že se v kleci chovala jako zbabělec.
Nevím, jestli by mě napadlo se nad touto zkušeností pozastavit,
kdyby tuhle větu tenkrát nepronesla.
Opravdu se chovala jako zbabělec, když utíkala před hrozícím nebezpečím? Není to naopak? Neměli bychom se všichni ptát sami sebe, co děláme s dětmi v kleci se šelmami? Jak to, že nevidíme potenciální nebezpečí, ale místo toho, abychom se mu vyhnuli, vlezeme mu do chřtánu a vystavujeme sebe a své potomky riziku útoku a zranění?
Ano, byli tam dva zkušení pracovníci zoo. Ano, byla to jen mláďata do určitého věku. Ano, bylo to bezpečné a moc jsme si to užili. Ale přesto... V hlavě mám otazníky. Byla to odvaha nebo zbabělost? Nebo snad pošetilost, hloupost, bláznovství či lehkomyslnost?
Každopádně dnes vím, že to chce notnou dávku odvahy přiznat si nahlas, že mám strach. A když čtu v knize Přísloví 27:12
"Chytrý vidí nebezpečí a skryje se...",
je mi jasné, že to není zbabělost, ale odvaha a moudrost vyhnout se mu.

Otazníky pod čarou
Nemáme (ať už všeobecně nebo někteří) sníženou citlivost vnitřního radaru na případné nebezpečí? Pokud ano, pak proč? Je to dáno rodinou, ve které vyrůstáme nebo kulturou, ve které žijeme? Násilí v médiích, v televizi, v dětských hrách? Jsme otupěni četností a intenzitou zla, takže už nevnímáme reálné riziko, když se mu přiblížíme ve skutečném životě?
Přemýšlím nad tím vším a jediné, co vím, je, že se chci naučit vidět nebezpečí
a moudře a odvážně se před ním umět skrýt.